Jak se k zemi přibližoval meteorit a já si přála konec světa...

Každý vždy říká, že má dnes den debil. Já už ho mám druhý den, že by ještě neskončil? Nebo je to další po sobě? A nejvíc mě děsí, že to budu muset snášet dokud nejmladší dítě neopustí hnízdo a ani pak nemám jistotu, že tenhle kolotoč skončí.

Brzy ráno mě vzbudilo manželovo ječení do telefonu. Náš nejstarší chlapeček doma zapomněl peněženku. První bohužel bylo, že už seděl ve vlaku a jeho jízdenka i studentský průkaz ležely v peněžence někde doma. Druhé bohužel bylo, že jel zrovna na praxi do kuchyně a ve své peněžence měl i potravinářský průkaz.

Hledali jsme s manželem peněženku jako diví a našli daleko zajímavější věci. Mezera mezi postelí nejstaršího syna a zdí byla zateplená lépe než fasáda našeho domu. Jen nedokážu pochopit, jak se do tak malého prostoru vešlo tolik ponožek, tepláků, triček, mikin a slipů. Ale bylo tam asi dokonale plno, protože peněženka už se tam nevešla.

Když už jsem si myslela, že snad konečně vyrazíme do školy, ukázalo se, že nám chybí zásadní věc – klíče od auta. Bez těch se odjíždí jen velmi těžko. Navíc, když ty rezervní jsou zlomené.

„Kde jsou klíče od auta?“ šílela jsem. „Kdo je měl naposledy?“

„Dominik byl včera v autě pro ten pytel,“ svalili ostatní sourozenci kolektivně vinu na toho nejstaršího, který nebyl už doma. Do telefonu mi přísahal, že on klíče vůbec neměl, potom svolil, že vlastně vracel na původní místo a nakonec jsem se spolehlivě našla schované v jeho bundě. Protože, jak je pověsil na skobu, klíče odskočily a zapadly samy zpátky do kapsy.

Nejmladší dceru jsem odvezla do školky, starší dceru vyhodila před školou a s mladším si to švihala k doktorce na kontrolu. Ani ta mě nepotěšila, zápal plic sice nemá, ale nezlepšil se a bude doma dalších deset dní. Chtěla jsem jí požádat, aby mi na recept k inhalátoru dopsala i nějaká antidepresiva.

Večer před tím mi jeden ze sportovců slíbil odpovědět na otázky tak, že ráno až zapnu počítač, budu je mít v mailu. V deset dopoledne jsem otevřela poštu a počet doručených zpráv byl nula. Závisela na tom sportovní strana našeho Deníku. V jedenáct jsem nevydržela a zavolala mu, jestli na mě třeba náhodou nezapomněl. Slíbil, že do půl hodiny. Odpovědi tedy nakonec přišly až někdy v jednu po obědě a fotku jsem z něj vydolovala až skoro ve tři.

Starší dcera za mnou přišla do práce a společně, nezvykle samy dvě jsme odjížděly domů. Položila jsem naprosto nezákeřnou a nevinnou otázku, která rozpoutala další pekelný kolotoč. „Co bylo ve škole?“

Dcera mi nahlásila jedničky a dvojky, jé, těch bylo! A pak začala koktat. „A nějaká špatná známka nebyla?“ to mi došlo, že se pod kotlem rozehřívá oheň.

„Já nevím, já si to nepamatuju,“ byla odpověď třináctileté dívky, která mi díky své výšce už kouká zpříma do očí.

Během půlhodinové jízdy do školky jsme si pinkaly jednu otázku, jak na tenise. „Ty si to vážně nepamatuješ?“ Odpověď byla stále stejná: „Ne, nepamatuju.“ Rozdíl byl jediný, můj hlas nabíral na intenzitě a tlukot srdce pomalu přehlušoval i řev rádia. Drtila jsem volant mezi prsty, abych neskočila dozadu a nezakousla se do svého dítěte jako vzteklý lev. Před školou jsem zadala příkaz, aby vyndala žákovskou, než se vrátím s nejmladší dcerou. To, co následovalo, vypadalo, jako kdyby mi někdo v hlavě odpálil dynamit a já cítila krev, jak mi zalévá nejen mozek, ale snad i kontaktní čočky. Žákovskou si totiž dovolila za patnáct minut z aktovky vůbec nevyndat. Spustila jsem svůj typický ječák a naučené fráze, protože jsem věděla, že v tom šíleném vzteku bych taky klidně mohla začít zadrhávat a hlas by mě mohl zradit. To totiž strašně snižuje autoritu. Třináctiletý spratek s blonďatými vlásky a dvěma culíčky učesanými na rozpustilou školačku po mě mrsknul žákovskou, jako kdyby házel psovi kost. A pak se rozbrečela?!? Bylo tam pár kulí, čtyřek a děsivé hodnocení celého čtvrtletí. A matka byla tak podlá, že to chtěla vědět.

Krev mi ještě pulzovala ve spáncích, když jsem otevřela dveře do kuchyně a kamna ve mně bouchla znovu. Nejstarší chlapec nebyl doma. Nejen, že se neráčil oznámit matce, že odchází a v kuchyni nechal bordel, jako kdyby už půl roku nejedl. V lednici měl výběr ze tří jídel, a to si ani nemusel pípnout čip na obědy. Proto si vyndal z mrazáku drahé klobásky na grilování a naházel je na připálenou pánvičku. Už vím, proč třetina lidí na světě nemá, co jíst. Protože další třetina si žere jako král, i když na to nemá. Rozhodla jsem se to neuklízet, ať tatínek vidí, že máme i po synově zásahu domov, jako klícku.

Abych se uklidnila, šla jsem se do koupelny převléknout. Tam čekal horor číslo sedm. Všude na zemi ležely smradlavé ponožky, špinavé slipy, mikiny na ruby a ostatní neidentifikovatelné hadry. Trochu to vypadalo, že jsme si pořídily nový koberec do koupelny.

Přestala jsem ovládat svůj vztek a napadlo mě, že kdybychom někde doma měli zavěšený boxovací pytel, že by se mě asi teď bál i Kličko. Pár minut na to jsem zahlédla na obloze velmi zvláštní úkaz. Trochu to vypadalo jako žhavá koule plná ohně, která padá k zemi. „Meteorit!“ napadla mě spásná myšlenka. Ovlivněná americkými apokalyptickými filmy, jsem si představovala, že to spadne na zem, přijde konec světa a mně se aspoň uleví. Myslela jsem si, že mě letí ten ohnivý kámen zachránit. Dokonce jsem si to i vyfotila.

Až z fotky díky velkému přiblížení jsem poznala, že to nebyl meteorit, ale ten bláznivý čínský lampiónek štěstí!!!