Naše teorie chaosu s trochou anarchie...

Strašně se těším na sobotní pohodu. Budeme doma, nikam nebudeme pospíchat, já se vyspím, protože jsem po brzkém vstávání a pozdním usínáním opravdu unavená. Nevím, proč jsem si to naivně myslela.

Časně ráno mě probudí hysterické vřeštění mé nejmladší dcery. Chtěla si ráno sama připravit snídani, ale vypadla jí dvířka kuchyňské linky, panty prostě nevydržely. Adélce je pět a dvířka jsou víc jak metr a půl nad zemí. Vylítla jsem z postele, abych ji zachránila. Moje holčička je ale taková hrdinka, že věděla, že nemůže dvířka pustit, aby se nerozbila, takže je visící na poslední nitce držela nad hlavou.

Zatímco se mi dusí maso na guláš, chci jít nakrmit králíky. Při mé dnešní smůle praskne ucho pětilitrového barelu. Při prvním dopadu vylétne víčko a kanystr, ze kterého uniká octová voda, se kutálí dolů po schodech. Než k němu doběhnu se samozřejmě víc než polovina na koberci a na podlaze. A kdo si po sobě neuklízí a nemá boty uložené v našem novém botníku, což je značná část mladší části rodiny, má v botách najednou rybník.

V nedočkavosti oběda se u nás doma strhla trocha anarchie. Zatímco já zahuštuji guláš, Adélka závodí na kolečkových bruslích mezi kuchyní a dětským pokojem. Vojta s Aničkou se opět navlékli svoje doboky na taekwondo a na youtube sledují mistry tohoto korejského bojového umění, aby se vzápětí na sebe vrhli. Každý kop a každá rána jsou doprovázeny takzvaným kihapem. To je pokřik, při kterém pokaždé nadskočím, jak se leknu. Tygr se válí v čerstvě povlečené posteli, takže budou zase všude chlupy a Tina se snaží probojovat do kastrolu.

Nandávám dětem na talíře špagety s omáčkou, Adélka si odnáši porci ke stolu, potom Anička, pak Dominik a nakonec si jde pro svou porci Vojta. Malý taekwondista dělá pochopitelně kraviny a podaří se mu vyrazit mi talíř z ruky tak šikovně, že letí obloukem přímo na kuchyňskou linku. Maso a omáčka jsou po zemi a špagety se v abstraktních obrazcích nalepí na bílou myčku a ledničku. Nejdřív se rozkřičím na celé kolo a pak odevzdaně uklízím pohromu. Samozřejmě mi ta jedna porce chybí, děti totiž chtějí přidat. Je jasné, kdo zůstane dnes bez oběda. No já. Naštěstí po Vojtovi zbyde pár tkaniček. Takže jdu hladová jako pes poprvé vyvenčit naše dvojčata.

Všechno si vždycky pečlivě naplánují a šíleně mě rozčiluje, že nic nejde podle plánu. Myslela jsem, že vezmu dvojčata ven na zahradu, aby se proběhla tak na půl hodiny. Nepočítala jsem s tím, že kočky ovšem nemají rády neznámé prostory. Tygra jsem měla v náruči, Tinu měla Anička. Jakmile jsem udělala krok na schody u domu, zavanul silný větřík a Tygr zešílel. Zběsile se začal škrábat po mojí hlavě zpátky nahoru. Pustila jsem ho na zem a on jako střela zmizel znovu v domě. Tina metelila za ním. Nakonec se ukázalo, že je Tygr větší hrdina, asi protože je to chlap. Po patnácti minutách se osmělil a došel tak daleko, že se posadil do otevřených vchodových dveří. Pyšně pozoroval dění kolem sebe, a protože je zvyklý lehávat u rozpálených kamen, klepal se jak vzácný pes. Prostě typický venkovský kocour. Jenže pak kolem nás projelo auto a bylo po hrdinství, dvojčata zalezla zpátky pod postel a víc jak půl hodiny nevylezla…

Ano, ani ty kočky nemáme normální…

A pak mi to došlo, že já vlastně miluju chaos a všechno, co není normální!!!