Vyhlášení Sportovce roku: Hrozba atentátu na nejlepší sportovce Mělnicka!!!
Jako sportovní redaktorka jsem se minulý týden zúčastnila společenské akce, vyhlášení prestižní ankety Sportovec roku na Mělnicku. Tuto anketu vyhlásila Česká unie sportu, spolu s Deníkem, kde pracuju a ještě mediální agentura. Nemohla jsem chybět a musela si nacvičit úsměv.
Strašně se mi tam nechtělo, protože jsem vážně neměla, co na sebe, ale jiná možnost prostě nebyla. A protože to byl skutečný galavečer, musela jsem se obléknout tak, abych svému zaměstnavateli neudělala ostudu. Prémie na hadříky nám sice nedali a pravděpodobně všechny dámy z redakce jsme se dopustily nějakého společenského faux-paux. Dvě měly džíny, jedna kozačky k šatům, třetí vypadala jak hosteska, když tam pobíhala s tácy plnými jídla a lidi se divili, kam se to všechno do ní vejde a já měla šaty ušité z pravé teplákoviny, jako správný sporťák. Chybělo už jen logo Adidasu nebo Niku...
Už moje oblékání začalo naprosto neomylně katastrofou. Moje drahá kolegyně a kamarádka usoudila, že to, co jsem vymyslela za doplňky ke svým teplákovým šatům, není ono. No, řekla to trochu ostřeji. Přinesla mi svůj široký pásek. Nutno podotknou, že má drahá přítelkyně měří asi 150 centimetrů, zatímco já jsem o více než lahev vína vyšší, možná o dvě. A o co jsem širší raději ani nemluvím. Pásek byl luxusní! Oranžový a široký, že by ledasco dokázal schovat. Dokonce jsem si koupila stahovací kalhotky v domnění, že své zimní obutí dokážu alespoň trochu schovat. Přes to pásek a když nebudu chvíli dýchat, mohlo by to vydržet. Bylo mi jasné, že pokud pásek na gumu nevydrží, je po vyhlašování.... Zabiju totiž minimálně první tři řady, kde seděli nominovaní sportovci.... Byla jsem jak časovaná bomba.
Prohlížela jsem si sama sebe v zrcadle a nepřišlo mi to zase tak špatné. Zatím jsem se totiž nenadechla. Ale věděla jsem, že jakmile si sednu, nastane problém. Stahovačky se srolují, bůhví, co se stane s páskem a jakmile se zvednu, mohla bych zavrávorat a moje těžiště se pustí daleko níž.
Celou tuhle módní katastrofu završily boty. Obyčejné černé balerínky na sobě měly malou přezku po straně. Jenže problém byl v tom, že na levé botě byla přezka na straně a na pravé uprostřed. Já jako "příležitostný autista" jsem až do sálu nemyslela na nic jiného, než na to, že ty přezky nejsou symetricky uložené. Na druhou stranu jsem věděla, že pokud se sehnu ke špičkám a přezky narovnám, budu mít sice dokonalé boty, ale zimní obutí značky Michellin se vyvalí na všechny přítomné zde v sále. Celou cestu až do Neratovic jsem přemýšlela, co dokážu obětovat. Boty nebo pásek?
Zachránila mě další moje kamarádka, která se mohla ve svých šatech předklonit a přezky na botkách mi narovnat. Najednou se mi ulevilo a já se trochu uvolnila... Ale nadechnout jsem se pořád nemohla.
Jenže pak mi bylo oznámeno, že budu muset na jeviště, abych předala cenu jako sportovní redaktorka v kategorii Hvězda Deníku. To mě polilo horko, ale byla jsem rozhodnutá, že já dokážu zachovat tvář. „No, jasně, nevadí, já s tím nemám problém,“ tvrdila jsem každému na potkání a mávala rukou. Asi, abych sama sebe přesvědčil, že to zvládnu. Sakra, přece jsem hrála v televizním seriálu, natáčela jsem pro Český Rozhlas a pořádala ne jedno autorské čtení. Copak nedokážu vystoupat na jeviště, říct dospívající dívce gratuluji a podat jí skleněnou destičku?
Když jsem vycházela po schodech nahoru na pódium, dávala jsem pozor nejen na to, abych se nezřítila a nerozbila jim svým rozložitým tělem parkety, kdybych náhodou padala. Ale především, aby ten pásek, co držel moje restaurační vstupenky, fakt nepraskl. Napadlo mě, že kdybych povraždila mělnické sportovce, nejen že bych neměla o čem psát, ale pravděpodobně by reprezentační trenéři u všech sportovních disciplín museli přeobsazovat posty na mistrovství světa a možná i na samotnou olympiádu.
Když jsem stála na jevišti se zataženým břichem, v domnění, že to pomůže, myslela jsem na to, jak dlouho dokážu zadržet dech. Moderátor měl nejvíc napilno ptát se děvčete, kterému jsem předala cenu, na její kariéru. Zaujala jsem polohu oříšek, s rukama složenýma v klíně, a připadala si jak na tenise. Klepala jsem hlavou ze strany na stranu. Proklínala jsem tu, co mě oblékala do svých doplňků. Ty náušnice byly totiž tak dlouhé, že jsem při každém otočení inkasovala ránu přes celou hubu. Ale hrdinně jsem mlčela a stále se usmívala do davu, i když jsem měla tváře v jednom ohni.
Když mě moderátor konečně propustil, měla jsem hroznou radost, že mám to nejhorší za sebou. Alespoň do té doby, než jsem viděla svoje fotografie z pódia… Ten pásek měl vážně na mále…
A foto Bára Tesnerová