Zoufalá matka po druhé… Rozpadlá domácnost a tradiční ranní chaos!

Vím, že každý den není posvícení, ale když se to prostě sere, tak se to sere! Takových dnů je sice opravdu málo, ale právě v ty dny si připadám jako opravdu zoufalá matka!

Všechno začalo samozřejmě už ráno. Chodím velmi pozdě spát, abych stihla všechno, co chci a co musím udělat a ráno velmi brzy vstávám. Budík je bohužel vymoženost moderního světa, na který mám absolutní hudební hluch. Prostě mě nevzbudí! Proto jsem prosila své děti, aby byly tak laskavé a vzbudily mě ráno v 5:45. A to jsem šla spát někdy kolem jedné ráno.

Hádejte, vzbudily mě? Máte jeden pokus. Jasně, že ne!!!

Takže už ráno bylo dosti hektické. Namalovat jedno oko, Domča rychle ke králíkům, Anička udělat svačinu a Vojta se pokusit vystrnadit Adélku z postele. Rychle si udělám kafe, protože bez něj bych neviděla na cestu. Vím, že si ho nestihnu vypít, tak hrabu v lince termohrnek, abych si ho vzala alespoň do auta. Dveře horní skřínky v lince mi pochopitelně zůstávají v ruce. Ano, manžel není doma a domácnost mi padá a hlavu. Domča ještě rychle zatápí, já maluju druhé oko. Vojta třese s Adélkou, aby už konečně vylezla z postele. Rychle nasnídat děti, zaklekneme do bloků a sprintujeme k našemu autu.

Jeden stěrač chybí a auto je zamrzlé. Všichni škrábeme, čím se dá. Někdo má škrabku, někdo obal od CD a někdo si vystačí s občankou.

Skáčeme do auta všemožnými skoky a rychlostí blesku vyrážíme směr vlakové nádraží. Vlak jede asi za tři minuty. „Ty nemáš bundu?“ napadne mě při pohledu na obyčejnou černou mikinu mého skoro sedmnáctiletého syna.

„Chodím tak už týden,“ krčí rameny. Nevím, jestli ho mám zabít na místě, nebo si stěžovat u výrobce mých kontaktních čoček, že jsem si toho za takovou dobu nevšimla. Nebo snad zkouší moji trpělivost?

„Jak týden?“ je to spíš takový výkřik do tmy.

„Táta mi to dovolil,“ odbyde mě, ještě mám sice pár průpovídek na synovu zodpovědnost a inteligenci, ale pak to raději nechám být.

Vlak snad stihne, běží jako o závod. Potom vyložit Adélku ve školce jako každý den. A potom metelíme do ústavu pro žáky školou povinné.

S jazykem na vestě přistanu v redakci. Zatím je tam jen naše Dobrá duše, náš guru Deníku. Musím si dopít kafe, abych se konečně probudila. Vím, že každou chvíli dorazí má drahá kolegyně a přítelkyně v jedné prťavé osobě. Jéééžiš, ta mě zabije, dochází mi, že jsem nepostavila vodu na kafe, zase bude prostořeká, že jsem se na ni vyprdla. Takže běžím ještě k umyvadlu, abych svou chybu napravila. Konvici zapínám zrovna ve chvíli, kdy slyším na chodbě její vysoké podpatky.

Celý den v práci jsem jak praštěná palicí. Mám pocit, že jsem tam drahá i zadarmo. Nic mi nejde a nic mě nebaví. Začnu dělat jednu věc, kterou nedodělám a jdu na další. Pak si teprve uvědomuji, že jsem na tu předchozí už zapomněla.

Půl hodiny po poledni volá syn v mikině, aby se zeptal, co má doma k obědu. Sakra tak snad se učí na kuchaře?!? Domů jede v poledne, tak by mohl něco uvařit, ne?

Potom píše můj manžel. Ve Španělsku je už od úterý, dnes je pátek a drahý se vrátí sice v pátek, ale až ten příští. Takže na mě zbyde, abych si naštípala dříví a nanosila ho do patra, snad mi děti pomohou. A to mám ještě od včerejška prasklou odpadní trubku pod umyvadlem a všechno teče do kýble.

Z práce odjíždím za doprovodu dětí školou povinných. Musím se stavit v instalatérských potřebách, abych tu trubku koupila. Vběhnu s Vojtou do obchodu a hlásím pánovi, že potřebuju nutně husí krk. Chvíli na mě kouká, jak z jara: „Ale to my tady nevedeme.“

Říkám si, sakra, co to za instalatérské potřeby, že nemají to nejzákladnější vybavení? Pak se ale rozhlédnu kolem sebe a všude vidím sekačky, hrábě, lopaty a dokonce zámkovou dlažbu. Kde to jsem?

„Kde to jsem?“ říkám nahlas.

„Tady,“ odpovídá prodavač duchapřítomně. Na to bych bez jeho ujištění nepřišla.

Opouštíme s Vojtou obchod a já si připadám, jak blázen. Fakt tady kdysi prodávali tyhle věci. Pak mě Vojta ujistí, že nejsem blázen. Na výkladní skříni je ještě starý nápis: „Velkoobchod – maloobchod, voda – topení - plyn.“

Vyzvedneme Adélku ze školky a kmitáme domů. Mám ještě dost práce, musím dodělat, co jsem v práci nestihla. Navíc na nás doma čekají zvířata. V tom zmatku a rychlosti se zapomenu připoutat a hned za první zatáčkou mě staví policisté. Jakmile mě osloví, paní řidičko, mám chuť je na tom pásu uškrtit. Dostanu dvě stě korun pokuty nepodmíněně a pokračuju k domovu.

Venku svítí slunce, konečně hezky a děti mohou opustit svá elektronická zařízení jako počítače a televize a vyrazit do přírody. Jenže se jim nechce.

Ničí mě jejich otázky: „Proč musíme ven? Proč musíme dělat něco, co nechceme? …“ Ve finále se rozbrečí, že jdou za trest ven.

Uklidňuji se, že nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř. Ještě, že nebyl pátek třináctého!!!