Píše se...
1. Román - V náruči kanibala
Dáma z ambasády mi podala list papíru, přečetla jsem si první jméno se seznamu. Nikdy v životě jsem ho neslyšela, zkusila jsem druhé, ani při tom mě nebodlo u srdce. Bylo to prostě šest studentů, o kterých jsem v životě neslyšela. Dokonce ani to moje jméno jsem si nedokázala přivlastnit. Měla jsem jen pocit, že se někdo jmenuje stejně jako já. Ze všech sil jsem přivírala oči a snažila se vzpomenout, ale můj mozek odmítal poslouchat, žádné vzpomínky se nevracely.
„Byla jste hodně zubožená, slečno Hermanová,“ řekla mi velvyslankyně a z očí jí najednou zmizela vešekrá přísnost.
„Byla jste tady?“ měla jsem pocit, že na tuhle ženu si pamatuji. Už jsem rozhodně někdy dřív potkala.
„Ano, seděla jsem s vámi, když jste se probírala,“ vysvětlovala mi tiše. „Měla jste pořezaná chodidla a na těle obrovské šrámy, některé byly dokonce hodně zanícené. Nejdřív jste odmítala jít do nemocnice, něčeho jste se hrozně bála, ale já nevím čeho. Uložili jsme vás do jednoho z pokojů tady na ambasádě a zavolali k vám lékaře.“
„Myslíte, že mě někdo unesl a věznil?“ napadl mě jediný možný scénář.
„Ne, to si nemyslíme. Mluvili jsme o tom tehdy s kolegy a spolu s lékařem. Ten tvrdil, že vás několikrát zbili, ale že jste velmi silná a sebejistá. Rozhodně jste nepůsobila dojmem, že vás někde drželi pod zámkem. Měla jste jiskru v očích a odhodlanost bojovat se životem,“ tvrdila mi a tím spíš to pro mě začínalo být stále větší záhadou.
„A co dítě?“ napadlo mě.
2. Pokračování Dívky, která nesměla mít sny
Ukázka:
Potom už přišel čas na rozbalování dárků. Už i Kehko měla dárečky pro každého z nich. Dala tam dokonce i ten pro Kláru a vyřezala i krásnou vázičku pro Amy. Báře koupila v nedalekém obchoďáku peněženku, Eliášovi zabalila novou košili, která mu byla trochu těsná a pro svého manžela vybrala vodu po holení a dokonale vonící parfém. Od Báry zase Kehko dostala tělový krém, nebo aspoň si myslela, že je od její tchyně. Od Eliáše dostala první dupačky a soupravičku na miminko a od svého manžela rozbalila velikou krabici, kde byla spousta oblečení na miminko a taky dudlíky, lahvičky, plenky, maličkaté dečky a dokonce i povlečení do dětské postýlky. Kehko nikdy neviděla tolik maličkých věcí dohromady. Sama jako dítě měla jen bederní roušku z kravské kůže, po vesnici u nich pobíhaly malé děti jen bosé a nahaté. K čemu je dudlík netušila vůbec, ani s bryndáčky si neuměla poradit, nevěděla, kam se co dává. Každopádně z toho všeho měla obrovskou radost a skoro plakala dojetím. Nikdy nedostala tolik darů najednou.
„Půjdu si lehnout, není mi nějak dobře,“ omluvila se Kehko společnosti v obýváku a vysoukala se s velkým balónem na nohy.
„Mám tě doprovodit?“ nabídl ji manžel pomoc.
„Ne, buď s rodinou, stejně hned usnu,“ usmála se a odloudala se do haly. Po schodech se jí šlo velmi těžko. Břicho bylo už větší, než vůbec předpokládala. Musela se přitahovat žbrdlinek v zábradlí, aby vůbec vystoupala do ložnice. Svalila se do postele a nebyla schopna se ani převléknout do pyžama. Břicho jí tak nějak podezřele tvrdlo. Nevěděla, jak začíná porod, ani co se při něm děje. Věděla jen, že to bolí. Nikdy před tím dítě nečekala a u nich ve vesnici to bylo normální. Pořád byl někdo těhotný a ženy rodily jedno dítě za druhým. Byla to prostě běžná součást každodenního života africké manželky. Usnula hodně tvrdě, ale jen na pár hodin. Přesně ve dvě ráno na Boží Hod ji probudily silné porodní bolesti v břiše. Nevěděla, jestli už přišel porod nebo jestli se jí jen neudělalo nevolno z jídla. Nebylo to poslední dobou nic neobvyklého. Neotevřela oči, jen rukou zašmátrala v posteli, aby nahmatala manželovo tělo, jenže postel byla i v tak pokročilou hodinu prázdná. Ještě seděl dole v obýváku a popíjel s vlastním bratrem. Přinutila se vylézt z postele a postavit se na nohy. Přišla další kontrakce a musela se opřít o pelest postele, aby se udržela na nohou. Musela dojít aspoň ke schodišti na chodbu, aby na Mikiho mohla zavolat. Když kontrakce povolila, bylo to zase dobré. Došla ke schodům.
„Mikeš?!“ zavolala prosebně, ale nikdo se jí neozval. Udělala první krok na schod a potom druhý. Šlo to, mohla jít dál. Opatrně se soukala dolů krok po kroku. Přesně v polovině přišla další kontrakce, byla ještě silnější než ta předchozí a to si myslela, že víc už nevydrží.
„Miki!“ zařvala z plných plic a nehty zaryla do dřevěného zábradlí. Cítila, že si zlomila dva nehty, ale to teď nebylo důležité. Břicho měla jako z kamene a bolest jí vystřelovala do zad. Najednou byl manžel u ní i se švagrem. Poučovali ji, že má dýchat jako pejsek, rychle dýchat, aby kontrakce prodýchala.
„Nechci, aby na mě sahal Eliáš,“ křičela v bolestech.